Solitaire
Tento příběh se mě dotkl.
Je v něm ukázán život z pohledu člověka, který ho vlastně nemá rád. Nemá rád párty. Nemá rád společnost. Nemá rád školu. Nemá rád knihy. Celkově toho prostě nemá moc rád.
A to je na tom právě skvělé.
Tori Springová není typickou knižní hrdinkou. Je jiná, a to v mnoha směrech. Hlavně v jejím pohledu na svět.
Abych byla upřímná, dost v ní vidím sebe samotnou před několika lety, což bude ten hlavní důvod, proč jí (i když jsem se v určitých chvílích stejně tloukla do hlavy) po většinu času rozumím, a proč se mě celá kniha tak dotkla. Číst ji v té době, dost pravděpodobně by mi otevřela oči.
Témata, která se zde probírají, jsou důležitá a nemělo by se na ně zapomínat. Mělo by se o nich stále mluvit. A mělo by se o nich mluvit víc.
Příběh jako takový není nijak epický, ale je skutečný, tak skutečný, až to někdy bolí.
Kniha je opravdu čtivá a obsahuje strašně moc krásných myšlenek, u kterých se zastavíte, usmějete se, budete o nich přemýšlet a některé se vám dostanou až pod kůži a postupně vryjí do paměti.
Poselství, které dílo nese, je strašně důležité a pokud se zrovna nacházíte v té pozici, že si z něj můžete něco vzít, může vám pomoct, tak vám pomůže. Ale i pokud je váš život sluníčkový a „dokonalý“ a máte ho rádi, kniha vám ukáže, nebo spíš připomene, že ne každý to má stejně a může vám také sloužit jako takové „varování“, že i když se člověk většinu času usmívá, neznamená to, že je doopravdy šťastný. To je podle mě důležité si uvědomit a hlavně na to nezapomínat.
Musím vyzdvihnout, že to, co chtěla autorka touto knihou předat, předala na výbornou a za mě je to velké doporučení.
